Když si Melissa Marowelliová představila sama sebe v davu triatlonistů na pláži Dig Me v Koně, slíbila si, že přehluší ten hlas v hlavě, který jí říkal, že si tam nezaslouží být. Vzpomněla si na tu vyděšenou mámu, která před patnácti lety stála zmrzlá na břehu jezera, příliš zkamenělá z hluboké vody, než aby skočila do vody za svým batoletem, které právě spadlo z konce mola.
“Urazila jsi dlouhou cestu, PinkiePie,” řekla by.
“PinkiePie” je přezdívka jejího manžela Barta podle sexy růžového kola Quintana Roo, které 44letá Marowelliová koupila použité na Ironman 70.3 Boulder v roce 2021. Nahradilo spolehlivého oře, který ji doprovázel na třech závodech Ironman a dalších devíti závodech polovičního Ironmana od roku 2015, kdy spolu absolvovali závod Muncie 70.3.
Rozhodnout se napravit strach z vody tím, že se přihlásíte na triatlon, vyžaduje jistý druh odvahy, ale to je Marowelli v kostce. Matka šesti dětí nedokázala se svou fobií žít poté, co její otec musel zachránit syna Reikera z onoho jezera v severním Michiganu. Odvaha kamarádky ji o pár let později přivedla k prvnímu try-a-tri poblíž jejího domova v Saline v Michiganu. Celé plavání absolvovala se psem.
“Trvalo mi dva roky, než jsem se naučila dát obličej do vody,” vypráví. “Házela jsem zády a bokem a prostě jsem se jakýmkoli způsobem dostávala z bodu A do bodu B.”
Pak se přihlásila na seminář Triatlon 101 v místním rekreačním centru a – po mnoha plaveckých délkách s hlavou nahoře a s držením se kickboardu – konečně sebrala odvahu a namočila si obličej.
“Věděla jsem, že jsem v plavání horký odpad, ale byla jsem slušná běžkyně a v pohodě cyklistka, takže jsem si říkala: ‘Nejsem hrozná ve dvou z těchto tří disciplín. Tak třeba si tenhle závod příští rok zopakuji a uvidíme, jestli budu rychlejší.”
Zrodil se triatlonista.
Přesun do roku 2023. Marowelliová se přihlásila se štafetovým týmem na Ironman 70.3 Musselman s cílem dostat se na cyklistickém úseku pod tři hodiny a na Ironman 70.3 Oregon – rychlou trať s plaváním po proudu -, kde svůj cíl splnila a vytvořila si osobní rekord.
“To mělo být pro letošní sezonu vše,” řekla Marowelliová. “Všem svým přátelům jsem řekla: ‘Ne, letos už na plný Ironman nepůjdu’.”
Pak, tři týdny před srpnovým Ironmanem Mont-Tremblant, rozeslal Ironman všem na svém mailing listu stejné oznámení: tento rok bude závod na plné trati v quebeckých Laurentinských horách poslední. Pro všechny, kteří si chtěli tento závod odškrtnout ze svého seznamu, byla ještě volná místa.
Z dna až k Ironmanovi: “Vybral jsem si lepší závislost”
“Napsala jsem svému trenérovi a zeptala se: ‘Když někdo právě dosáhl PR na 70.3 a cítí se opravdu dobře a trénuje na kole stejně jako jeho kamarád, který se chystá do Tremblantu, co bys řekl, kdyby se ten někdo náhodou přihlásil do Tremblantu?'” řekla.
Projížděla registrační stránku a stále čekala na odpověď svého trenéra, když se jí Bart ohlédl přes rameno.
“Říká: ‘Panebože, ty se na ten závod zaregistruješ, že jo?” “Ne,” odpověděla.
“V názvu má slovo ‘mount’ – jako hora,” řekla vždycky každému, kdo se jí zeptal. “NEzávodím na kole do vrchu.”
Věc se má takhle: Bart už měl zamluvený hotelový pokoj, protože se chystal podpořit přátele. Melissa měla v nohách spoustu kilometrů na kole, protože celou sezónu trénovala na ten 70.3 PB. Co na tom, že její plavání bude pomalé – to bylo vždycky. Co na tom, že maraton bude muset absolvovat pěšky/během.
A už jsem se zmínila? Těsně před závodem se s Bartem chystali s dcerou Reigan na 10 dní do Francie jako dlouho plánovaný dárek k maturitě. Jakýkoli trénink, který by zvládla, by se odehrál v Paříži.
“Je to puberťačka, takže spí,” říká Marowelli se smíchem. “Celý trénink jsem absolvovala ráno, ještě než vylezla z postele.”
Omotala odporové gumy kolem zábradlí na balkoně svého hotelového pokoje a “plavala”. Půjčila si silniční kolo a vyrazila do nevrlého pařížského provozu. Běhala – a trénovala francouzštinu.
Pár dní po návratu domů do Detroitu odletěla do Quebecu. Jen Bart a pár přátel vědělo, že tam jede závodit. Svůj atletický náramek schovávala pokaždé, když ji někdo vyfotil, aby její přátelé na sociálních sítích nepřišli na to, proč tam je.
Zjistili to, když redaktor časopisu Triathlon Magazine Kevin Mackinnon vyfotil Marowelliovou, jak protíná cílovou pásku s necelou patnáctiminutovou rezervou před sedmnáctihodinovou metou, jako předposlední ve své věkové skupině 40-44 let. Nikdy předtím se jí nepodařilo doběhnout do cíle za “magickou hodinu”, ale jediné, co chtěla, bylo dokončit svůj osmý Ironman a užít si to. Mise splněna.
To, co se stalo potom, bylo zcela nečekané.
“Dnes ráno jsem šla na rolldown, protože bylo 100 míst pro ženy, které měly jet za 7 týdnů do Kony,” napsala druhý den. “Bylo tam 18 míst pro mé AG. Vzala jsem si 18. místo.”
Po svém prvním triatlonu skončila v nemocnici. Ve svém dalším závodě se kvalifikovala do Kony
Tým Questionable Life Choices jede do Kony!
Marowelli vždy doufala, že se jednou dostane do Kony, a věděla, že se tam může dostat jako starší závodnice, jakmile bude mít za sebou 12 závodů Ironman. Její příležitost v Koně prostě přišla dříve, než očekávala.
Její obrovská komunita triatlonových přátel ji velmi podporovala, stejně jako její pětiletý trenér Michael Parker, kterého by nikdy nenapadlo zavřít sportovkyni s cílem.
“Když se mě někdo zeptá: ‘Můžu ten závod absolvovat? Má to smysl? Říkám jim, že závod má vždycky smysl, pokud k němu přistoupíte a správně ho provedete. Každý závod nemůže být PR. Každý jednotlivý závod pro vás nemá být vrcholem špičkového výkonu.”
Na co však Marowelliová ani její trenér nebyli připraveni, byli odpůrci, kteří se neštítili na sociálních sítích znevažovat sportovkyně, jako je ona, které se do Kony dostaly díky programu Ironmanu “Women for Tri”, jenž vytvořil stovky dodatečných míst, aby podpořil více žen v závodění.
“Jsou ženy, které jsou velmi naštvané,” řekla Marowelliová. “Byla jsem tam a zpátky s jednou paní, která prostě řekla: “Ne, ty tam nepatříš.””
“Vím, že jsem hrála Ironmanovu hru,” řekla. “Dodržovala jsem pravidla, hrála jsem podle pravidel a dostala jsem svůj slot.”
Marowelliová vtipkuje o rozhodnutích, jako je přihlášení se na Mont-Tremblant, při margaritě (proto ta “pochybná životní rozhodnutí”), ale Parker, její trenér, říká, že tato lehkovážnost popírá její odhodlání, důslednost v tréninku a oddanost rodině, komunitě a triatlonovému sportu. Posledních osm let trénovala středoškolské běžce, včetně pěti ze svých šesti dětí. Běhá jako tempový králík na místních závodech a je největší povzbuzovatelkou svých triatlonových přátel. Nikdy nevynechá žádný trénink ve svém kalendáři Training Peaks.
“Z těch, které znám a kteří jsou příkladem ironmanského přístupu a zaslouží si zažít Konu, je to rozhodně Melissa,” řekla Parkerová.
V týdnech před závodem 14. října se Marowelliová rozhodla, že se bude držet dál od sociálních médií, bude se držet při zemi a tvrdě trénovat – ne však dříve, než na Facebooku zveřejní příspěvek o tom, jaké to je, když “nejúspěšnější triatlonistka na světě” uslyšela slova: “Jedeš do Kony.” A to se jí podařilo.
“Velmi záměrně jsem si uvědomovala, JAK říkám, že jedu do Kony,” napsala. Říká: “Dostala jsem roll-down slot do Kony” nebo “Jedu do Kony na slot ‘Women for Tri'”.
“Je mi super nepříjemné říkat, že jsem se kvalifikovala do Kony. To je na jiné úrovni, to je pro ženy, které tam zabíjejí plavání, kolo a běh. Ženy, které končí, když je venku denní světlo. Ženy, které přijdou ZPÁTKY fandit lidem, jako jsem já, v posledních hodinách závodu.
Budu fandit každé ženě, která se chystá do Kony, bez ohledu na to, jestli si myslí, že tam “patřím”. Patříme tam *VŠECHNY*. VŠECHNY jsme hrály tu hru. Divná Barbie má v Barbielandu pořád místo. Letos jsem Divná Barbie v Koně já a líbí se mi to. Někdo musí být poslední. Klidně to můžu být já. Uvidíme se v Koně.”
POZNÁMKA REDAKCE: Pro pořádek: Melissa Marowelliová NEBYLA v Koně poslední. Zaplavala si osobní rekord 1:43:40 a svůj závod na mistrovství světa dokončila v čase 16:11:38 – o 34 minut rychleji než v Mont-Tremblantu.
Loreen Pindera je triatlonistka a novinářka na volné noze z Montrealu.
Tento článek původně vyšel v listopadovém čísle časopisu Triathlon Magazine