Jessie Waterman a Brent Clark dokončili IRONMAN Canada-Ottawa. Fotografie s laskavým svolením Jessie Watermanové
Triatlon je velmi komunitně orientovaný sport a není neobvyklé, že si sportovci v den závodu navzájem pomáhají. Pokud se na cyklistické trati ocitnete na kraji silnice s defektem, pravděpodobně se vás několik kolemjdoucích sportovců zeptá, zda nepotřebujete pomoc. Pokud se někomu zmíníte, že vám došly gely, nemělo by vás překvapit, když vám podá jeden ze svých. Zdá se, že podávat pomocnou ruku ostatním závodníkům je pro triatlonisty druhou přirozeností, což se naplno projevilo na IRONMAN Canada-Ottawa na začátku srpna.
Jessie Watermanová, zrakově postižená závodnice z New Hampshire, se vydala na sever od hranic, aby zde absolvovala svůj třetí závod IRONMAN. Říká, že prožívala nejlepší závod své kariéry na IRONMANu, ale pak jí začala padat kola. Ne její kola – kola jejího průvodce. Vypadalo to, že Watermanová bude muset ze závodu odstoupit, protože její průvodkyně Cheyenne Meyerová se potýkala s vedrem (teplota dosáhla 96 F), vlhkostí a špatnou kvalitou vzduchu (kvůli nedalekým požárům byl vzduch dost zakouřený). Meyerová sice ze závodu odstoupila, ale Watermanová doběhla do cíle díky pomoci ne jedné, ale hned dvou kolegyň, které se jí ujaly a vedly ji po maratonské trati.
Cesta do Ottawy
Waterman není úplně slepý. Říká, že vidí tvary a stíny, ale bez průvodce by nebyla schopná závodit v triatlonu.
“Říkám lidem, že vidím dost na to, abych se dostala do problémů, ale ne dost na to, abych se z nich dostala,” říká se smíchem. Když se v roce 2020 poprvé dostala k triatlonu, obrátila se na facebookovou skupinu, která spojuje zrakově postižené sportovce s průvodci. Tam našla Meyera a říká, že si okamžitě padli do oka.
“Jsme stejně staré, máme rády stejnou hudbu,” říká Watermanová. “Připadalo mi, že je to moje dávno ztracená sestra.” Dvojice spolu začala závodit, i když Meyerová žije v Texasu, takže Watermanové občas dělá průvodce její manžel Steve. Ottawa je sice od Texasu daleko, ale Watermanová požádala Meyerovou, aby se k ní na závod připojila, protože si myslela, že by to pro ně byla společná zábava.
Watermanová a její manžel Steve na kole na IRONMAN Chattanooga.
“Do závodu jsem šla s pocitem, že jsem opravdu silná,” říká Watermanová. Před cestou do Ottawy se s Meyerem bavili o cíli závodu a Watermanová řekla, že doufá, že překoná čas 12:30 min. “Mé předchozí PR na celý závod bylo 13:12 v Chattanooze.” Pod 12:30 by byl velký skok, ale Watermanová říká, že se “nikdy necítila silnější”, a její trenér a Meyer se shodli, že cíl je dosažitelný.
Náraz do zdi
Waterman říká, že závod začal skvěle. Plavba byla poměrně neklidná, ale říká, že s Meyerem vylezli z vody s dobrým pocitem a 2,4 km plavání zvládli za 1:32:18. Kolo jim šlo také dobře a do T2 vjely s časem 6:37:13. V té chvíli byl jejich čas závodu něco málo přes osm a půl hodiny a Watermanová říká, že si byla velmi jistá, že se dostanou pod 12:30.
“Měli jsme spoustu času, abychom maraton zvládli,” říká. “Říkala jsem si: ‘Jsme zlatí, máme všechno připravené’.” V tu chvíli se Meyerová začala potýkat s problémy. Neuběhli ani kilometr a Meyerová začala Watermanovi říkat, že ji horko začíná zlobit. O něco později řekla, že se jí udělalo špatně. Nakonec Watermanovi řekla, že dostává zimnici.
Waterman a Meyerová si jízdu skvěle užili, ale nemohli předvídat, co se stane při běhu.
“Říkal jsem si: ‘Dobře, to není dobré,'” říká Waterman. V tu chvíli běželi 7:45 mil – tempo, které Waterman s nadšením držel – a Meyer řekl, že musí zpomalit. Dvojice probrala své možnosti. Po pouhých 10 mílích bylo jasné, že Meyerová závod nedokončí, ale když měla Watermanová tak silný den, co měla dělat? V tu chvíli se přidala Shannon Wilsonová.
Výměna průvodců
Wilson pochází z Brockville v Ont., malého města hodinu jižně od Ottawy. Triatlonu se věnuje od konce roku 2000 a Ottawa byla devátým IRONMANem její kariéry. Pro závod IRONMAN Canada se rozhodla, když jí její nejlepší kamarádka řekla, že se přihlásila. Wilsonová už byla registrovaná na závod IRONMAN Lake Placid, a přestože se tento závod konal jen dva týdny před Ottawou, říká, že si nemohla nechat ujít příležitost absolvovat závod, který byl pro ni v podstatě závodem v rodném městě.
“Nikdy jsem nic podobného neabsolvovala a už to neudělám,” říká. “Tohle byla jednorázová záležitost.” Wilsonová říká, že bylo těžké absolvovat dva závody tak blízko sebe, ale podařilo se jí v Ottawě zaběhnout skvělý den a doběhnout do cíle v čase 13:25:21, což je její dosud nejlepší výsledek na IRONMANu.
V polovině maratonu se Wilsonová připojila k Watermanovi na šest mil.
Wilson, Waterman a Meyer se poprvé setkali na cyklistické trati. Wilsonová je na kole předjížděla, pak ji o několik kilometrů výše předjeli, aby je o něco později opět přeskočila.
“Asi po čtvrté jsme se představily,” říká Wilsonová. “Jela jsem vedle nich pět nebo deset minut. Bylo docela zajímavé si s nimi povídat.” Po T2 se Wilson vydal na cestu vzhůru a nečekal, že duo ještě někdy uvidí. Zhruba na šestém kilometru k ní přistoupil funkcionář závodu.
“Přijel ke mně chlapík na kole a říkal, že mě Jessie a Cheyenne zahlédly vepředu a ptaly se, jestli jim pomůžu,” říká Wilsonová. “Řekla jsem si: ‘Jak bych jim mohla pomoct?'” Wilson se znovu spojil s Watermanem a Meyerem a zjistil podrobnosti.
“Zeptal jsem se Shannon na její plán,” říká Waterman. Wilsonová jí řekla, že střídá běh a chůzi, ale Watermanová říká, že obojí zvládá v dobrém tempu.
“Zeptala jsem se jí, jestli jí nevadí, když poběžím s ní, a ona řekla, že určitě,” říká Watermanová. V rychlosti Wilsonové vysvětlila, co od ní jako od průvodkyně potřebuje, a pak vyrazily.
“Při průvodcování jde hlavně o to, aby hlídala stopu, ujistila se, že do nikoho nenarazíme, a aby mě upozornila na pomocné stanice,” říká Watermanová. “Shannon si vedla skvěle. Nikdy předtím neprováděla, ale naučila se to velmi rychle.” Nově vzniklá dvojice sportovec-průvodce spolu vydržela ještě asi šest kilometrů, ale Wilsonovi bylo brzy jasné, že by mohla Watermana zpomalit.
“Měla v nohách spoustu dobré energie,” říká Wilson. “Když jsme spolu uběhli asi 10 km, začalo na mě doléhat horko. Cítil jsem, že ji trochu brzdím. Měla víc oomph než jsem měl v té době já.” Wilson řekl Watermanové, že musí přehodit jejich intervaly běhu a chůze a přejít ze dvou až tří minut běhu a jedné chůze na opačný interval. Wilsonová říká, že nechtěla Watermanové narušit plynulost běhu, a tak jí řekla, že se neurazí, když si bude chtít prohodit čas s jiným běžcem. Přesně v té době kolem proběhl ottawský triatlonista Brent Clark.
“Šli jsme do kopce a Brent se objevil za námi, předjel nás a pak začal jít,” říká Watermanová. “Samozřejmě jsem ho pozdravil. Řekl jsem mu, že vypadá opravdu silně, a zeptal jsem se ho, jestli se cítí dobře a jestli plánuje udržet takové tempo. Řekl, že ano.” Když se ho Watermanová zeptala, jestli by ji mohl vést po zbytek cesty, rád jí vyhověl.
Waterman a Steve dokončili IRONMAN Chattanooga.
“Brent ji dovedl do cíle, takže mu patří největší zásluha,” říká Wilson. Samozřejmě, že kdyby Wilson nebyl u cíle na 10 mil, nebylo zaručeno, že by jiný závodník nastoupil a doprovodil Watermanovou až do místa, kde se setkala s Clarkem, takže Wilson se prodává. Bez ohledu na to, jak hodnotí, jak velké zásluhy si za svůj podíl na tomto příběhu zaslouží, Wilsonová říká, že “byla opravdu šťastná, že mohla být jeho součástí”.
“Průvodcovství by bylo něco, o čem bych uvažovala i v budoucnu, třeba jen pro začátek s malými náběhy,” říká. “Pokud můžete někomu pomoci dosáhnout těchto cílů, je to větší zadostiučinění, než když to děláte sami.”
Protnutí cílové pásky
Clark (který nebyl k dispozici pro rozhovor) a Waterman běželi společně posledních 10 mil závodu. V době, kdy Waterman poprvé vyrazil s Wilsonem, našel Meyer Steva na vedlejší koleji. Ten neměl tušení, že se na trati něco stalo, takže byl zmatený, když uviděl Meyera, jak se k němu blíží úplně sám.
“Uviděl Cheyenne, jak k němu kráčí, a říkal si: ‘Kde je moje žena?” “Nevím,” řekl. Waterman říká. Meyer Steva ujistil, že Watermanová je v pořádku, a zasvětil ho do jejích bojů na útěku a do výměny průvodců s Wilsonem. Poté však Meyer ani Steve Watermanovou neviděli až do cíle, kdy proběhla poslední zatáčkou vedle Clarka. Watermanová tvrdí, že Steve v té chvíli natáčel a na videu je slyšet, jak s Meyerem mluví.
Clark Watermanovou dostal přes závěrečných 10 mil v Ottawě.
“Steve si říkal: ‘Aha, to je Shannon?'” Waterman říká. “A Cheyenne řekla: ‘Hm, ne, nevím, kdo to je.'”
Waterman a Clarková překonali cílovou pásku v čase 13:29:21 (Clarková po startu v pozdější vlně dosáhla výsledného času 12:51:00). Výsledek byl sice o hodinu horší než čas, který Watermanová doufala, že v Ottawě dosáhne, a i když říká, že byla zklamaná, že se jí nepodařilo dosáhnout cíle pod 12:30, závod byl nakonec mnohem víc než jen plavání, kolo a běh. Představil komunitu, která je triatlonem, a dal zahajovacímu běhu IRONMAN Canada-Ottawa jedinečný a hřejivý příběh, který se bude vyprávět i v příštích letech.
Štítky:
Nevidomý triatlonistaPodpora komunityIRONMAN Canada-OttawaPara triatlon
