Když jsem dnes ráno sledoval individuální biatlon mužů na 20 km v biatlonové aréně Anterselva během olympijských her v italské Cortině, slyšel jsem hlasatele, jak to říká nahlas: “Tohle je maraton.”
Je to zvláštní volba slov.
To, co se odehrává na obrazovce, totiž vůbec nepřipomíná maraton v tradičním slova smyslu. Není tu žádný stálý rytmus, žádné tiché hromadění kilometrů. Místo toho jsou tu prudké náběhy do zasněžených stoupání, lyžování celým tělem s téměř maximálním úsilím a náhlá zastavení do ticha, zvednutá puška, kontrolovaný dech. A pak znovu na start. Pořád dokola.
Pak hlasatel téměř věcně dodá: “Plíce nemohou dostat dostatek kyslíku, nohy hoří.”
To je biatlon.
A je to možná jedna z nejnepochopenějších vytrvalostních disciplín na světě.
Biatlon kombinuje dva radikálně odlišné nároky. Sportovci musí lyžovat tak tvrdě, aby se tepová frekvence přiblížila ke svému stropu, a pak okamžitě potlačit třes, dýchání a aktivaci nervového systému, aby zasáhli pět malých terčů. Když se netrefí, přidá se čas.
Z fyziologického hlediska to vytváří jedinečně brutální prostředí.
Biatlonisté pracují s aerobní kapacitou srovnatelnou s elitními běžci na lyžích. Velmi spoléhají na vytrvalost horní části těla. Snášejí opakované nárůsty laktátu. Při hypoxii a únavě pak musí obnovit jemnou motorickou kontrolu a během několika sekund přepnout svůj nervový systém z plného boje nebo útěku do klidného soustředění.
Většina vytrvalostních sportů umožňuje sportovcům zůstat v jednom režimu. Biatlon to neumožňuje. Právě toto přepínání je důvodem, proč je tak obtížné tento sport zvládnout a proč si vysloužil pověst jedné z nejtěžších disciplín zimních her.
Když jej komentátoři nazývají maratonem, nemluví o vzdálenosti. Mluví o náročnosti vytrvalostní výzvy.
