Novopečená mistryně světa v Ironmanu hovoří v rozhovoru pro 220 o tom, jak se na Konu připravovala ve své koupelně, proč si závod užila jen ze 70 %… a o svých očekáváních od světového šampionátu 70.3, který se koná už za tři týdny..
Solveig Løvseth je žádaná. Od středy je zpátky v rodném norském Trondheimu, čtyři dny poté, co získala svůj první titul mistryně světa v Ironmanu ve svém teprve třetím závodě na plnou vzdálenost. Nepřestala mluvit se světovými médii a tady zabíráme další část času, který by měl být nyní časem odpočinku, ale ve skutečnosti je tréninkovou přípravou na její další a poslední úlet v roce 2026 – světový závod 70.3 Ironman na začátku listopadu.
Šestadvacetiletá bývalá olympionička v dálce a olympionička z Paříže se však, jak sama vysvětluje, snaží ze všech sil si tuto nově nabytou pozornost užít – a zůstat při vědomí! Pojďme si tedy promluvit o Koně…
220: Viděl jsem, že jsi říkal, že jsi byl zklamaný ze svého plavání a že jsi svůj start označil za divný, protože ti v cestě stál paddleboard!
SL: Jo, v podstatě jsem ho přejel přes špičku. Ten kluk prostě nečekal, že zbraň vystřelí, když to udělal. Oba jsme si říkali “co se to děje?”. Viděl jsem video a nevypadalo to, že bych ztratil tolik času, ale v mé hlavě to byl prostě ten nejhorší start. Přál jsem si, abych byl trochu dál, ale když se na to teď dívám zpětně, nebylo to tak špatné. Samozřejmě ztráta šesti minut není to, co byste chtěli v závodě udělat, takže jsem měl tak trochu štěstí, že jsem mohl vyhrát závod s takovou ztrátou.
Příjemné bylo, že jsem si poměrně brzy všimla, že jsem ve skupině s Kat. [Matthews], Lisou [Peterer] a Laura [Philipp] – spousta dobrých cyklistů. A Lisa ve většině závodů plavala lépe než já, takže jsem si říkala: ‘Dobře, tohle vlastně není ta nejhorší situace. Jsem tu vlastně s dobrými cyklisty a také slušnými plavci’.
A taky jsem v tom upřímně nedělala žádnou práci. [swim] skupině. Celé plavání jsem se jen držel někomu na nohou, takže i to mě připravilo na dobrý zbytek závodu.
Venku na kole
220: A pak nám povězte o 180kilometrovém kole.
SL: Tak nejdřív jsem se rozhodl, že si v T1 nasadím návleky na lýtka, takže jsem tím ztratil trochu času, ale pak měla Kat nějaké problémy s ledem v helmě a Laura si také nasadila návleky na lýtka, takže jsem možná čekal, že se budu muset trochu víc honit, než jsem se honil.
Takže jsem se usadila v té skupině a trochu jsem si nebyla jistá, kolik práce bych tu vlastně měla odvést. Protože vím, že Kat a Laura jsou tak silné běžkyně. Ale zároveň jsem také nechtěla příliš ztrácet čas na lidi před sebou – a vlastně jsem chtěla na ty před sebou získat čas.
Takže jsem to otočila, asi tak po 40, 50 minutách, a zůstala jsem docela dlouho vepředu a narazila jsem na sjezd. Myslím, že tam jsem získal náskok, ale trvalo docela dlouho, než jsem si uvědomil, že jsem sám! Což bylo fajn, protože jsem si pak říkal, že nemá smysl čekat. Teď mám tuhle docela solidní mezeru a ani jsem ji nedostal schválně, což znamená, že musím jet docela dobře. Takže jsem si pak říkal: ‘Dobře, tak to prostě musím jet’.
220: A na co myslíte ve chvílích, kdy jste na všechno úplně sám?
SL: Člověk má tolik času přemýšlet opravdu o všem. Při takových dlouhých závodech je to docela legrační, nechávám hlavu lítat všemi směry. Opravdu nemám pocit, že bych se musel neustále stoprocentně soustředit na závod. Protože je to tak dlouhý den.
Ale na jednu stranu jsem si nebyl jistý, jaké tempo je správné nasadit. Zvlášť když je opravdu horko a vlhko a já v tom nikdy předtím nezávodil. Takže to bylo “jestli už to s cyklistikou nepřeháním?”. Ale cítil jsem se dobře, a to mi dodalo sebevědomí, že jim ujíždím. Ale také jsem tam neměl moc aktualizovaných časů, takže se trochu nevědělo, jestli jsem náskok prodloužil, nebo ne.
220: Jak závod postupoval do běhu, smířil ses s třetím místem? Říkal jste si, dobře, to jsem já, budu na stupních vítězů?
SL: Ne, ani ne. Opravdu jsem se chtěl dostat na stupně vítězů, ale nebral jsem to jako samozřejmost. V takových podmínkách jsem ještě nezávodil a opravdu jsem nevěděl, jak moje jízda dopadne. Cítila jsem se sebejistě, protože obvykle běžím docela dobře, ale přesto vím, že Laura a Kat předvedly rychlejší běh než já. Věděla jsem, že je možné, že mě také dostihnou.
Myslím, že jsem měla osmiminutový náskok. [at the start of the run over Philipp], což bylo mnohem víc, než jsem očekávala, ale v Hamburku Laura běžela o osm minut rychleji než já, takže to není nemožné snížit náskok, a to zejména v podmínkách, jako jsou tyto, kdy je ještě větší pravděpodobnost, že vybouchnete, než v Hamburku. Takže jsem byla opravdu spokojená s tím, že jsem byla třetí – moje myšlení nebylo nijak agresivní. Na vítězství jsem až tak moc nemyslel. Spíš jsem myslel na to, abych se udržel na této pozici a nenechal se chytit zezadu. Bylo to spíš o tom, abych to ubránil.
Převzetí vedení
220: A jakmile jste se dostali do vedení [after leaders Lucy Charles-Barclay and Taylor Knibb both pulled out] dostávali jste aktuální informace o tom, jak na tom Kat v té chvíli je?
SL: Jo, takže ve vysílání se lidé tvářili, že je vzrušující, že mě Kat chytá, ale v hlavě jsem se cítil opravdu klidný. Protože myslím, že když jsem se dostala do vedení, zbývaly už jen dva nebo tři kilometry a v tu chvíli jsem měla dvě nebo tři minuty. [over Matthews]. Takže na mě také lidé křičeli, abych se snažila trochu uvolnit, asi z toho, že viděli, co se stalo Taylorovi a Lucy. A na vítězství s náskokem jsem opravdu nemyslel, chtěl jsem být prostě první.
Největší strach jsem měla z toho, že zakopnu nebo něco podobného, že dostanu nečekanou křeč nebo něco podobného. Ale říkal jsem si, že když se nic takového nestane, měl bych mít pořád dobrý náskok a nikdo mě nechytí. Hodně jsem se dívala na hodinky a říkala jsem si: “Dobře, třeba ona poběží za 3:45, pak musím běžet maximálně za 4:30.” A pak jsem si řekla, že to bude lepší. Tak jsem si to v hlavě počítala a říkala si “jak pomalu můžu běžet?”. Byla jsem samozřejmě také hodně unavená, ale cítila jsem se s tím odstupem pod kontrolou. Takže ano, nebylo to v mé hlavě tak vzrušující, jak si myslím, že si to lidé představují.
Kdyby to byl běh na 44 km, [Kat] určitě by mě dohnal, možná dokonce 43K. Ale já jsem prostě přesně věděl, kolik zbývá do konce. Po závodě jsem mluvila i s Taylor a ta říkala, že 39K by pro ni bylo perfektní!
220: V cíli svého prvního Ironmana jsi vypadal pozoruhodně svěže. Jaký trénink v horku jste absolvoval, abyste se přizpůsobil Koně?
SL: Před odjezdem do Kony jsem byl ve francouzském Font-Romeu a zejména v posledním týdnu tam byla vlastně docela zima, takže to nebylo ideální pro trénink v teple. Ale v posledním jednom nebo dvou týdnech před odjezdem do Kony jsem zhruba každý druhý den absolvoval jen hodinu tréninku v teple na halovém trenažéru. Prostě jsem si ho dal do koupelny a deset minut před začátkem tréninku jsem si pustil sprchu na opravdu horkou vodu, a když jsem se po deseti minutách vrátil, bylo tam opravdu horko a vlhko. A i s přidaným oblečením navíc bylo opravdu teplo, jen když jsem jezdil asi hodinu, docela snadno, každý druhý den. A pak jsem jel do Kony skoro dva týdny před závodem, takže jsem tam absolvoval pár tréninků v aktuálním klimatu.
220: A co vaše výživa? Jak daleko zpátky jste se musel vytočit?
SL: Mám pocit, že jsem byl vždycky dobrý v zásobování palivem, ale při závodech na krátkou vzdálenost opravdu nepotřebujete tolik sacharidů během závodu. Ale letos jsem počítal spíš gramy na hodinu a podobně. Takže jsem prostě zvyšoval množství a mám pocit, že to moje tělo tak nějak přijalo.
220: Jaké bylo tvé reálné umístění na závodě v Koně? Jaký den pro vás měl být dobrý?
SL: Říkal jsem si, že opravdu dobrým dnem by bylo umístění na stupních vítězů. Ale říkal jsem, že by to byl takový vysněný scénář. Byly tam čtyři velké favoritky – Kat, Laura, Taylor a Lucy. Takže je jasné, že abych se dostala na pódium, musela bych porazit alespoň dvě z nich. Takže pódium byl docela vysoký cíl, ale myslela jsem si, že by to mohlo být možné, když bude opravdu dobrý den. Pokud bych měla i trochu štěstí. Ale i s pátým místem bych byl opravdu spokojený.
220: Co jste se naučil při závodě v Koně?
SL: Že je pravda, co se říká – nikdy není skutečný konec, dokud není konec! Na startu běhu jsem měl ztrátu 14 minut, takže jsem rozhodně nečekal, že závod vyhraju! Také jsem se naučil, že je to všechno o tom, jak si celý den držet tempo. A naučila jsem se, že v horku se běhá těžko!
220: Jak ses cítil, když sis uvědomil, že jsi nejen vyhrál, ale musíš se vrátit a rozdávat medaile, dokud nedorazí poslední finišman?
SL: Ha! Jo, je to fakt super a je zábava sledovat všechny ty emoce, když lidé doběhnou do cíle. A je to tak působivé, když si pomyslím, že běželi ve tmě a byli tam 17 hodin. Ale taky je to opravdu dlouhý den. Myslím, že jsem se vzbudil kolem třetí hodiny ráno a oni skončili možná až v jednu ráno. Nohy jsem měl strašně ztuhlé a člověk tam musí stát vlastně docela dlouho. Když byla mezi lidmi dlouhá mezera, říkal jsem si: “Mám si teď sednout? Je to v pořádku? Nebo bych tu měl ještě stát?”.
220: Užíval sis závod v Koně?
SL: Částečně jsem si to užíval. Vlastně jsem si užil plavání a myslím, že jsem si užil i většinu jízdy. Na konci jsem se necítil nijak hrozně, což se mi stalo při mém prvním Ironmanovi, takže to je dobře.
Můj trenér Mikal Iden říká, že nejsem zrovna nejagresivnější závodník. Asi nejsem člověk, od kterého by se čekalo, že se opravdu utrhne. Takže byl docela překvapený, že jsem to udělal, ale jak jsem řekl, nebylo to vlastně úmyslné! Ale teď, když jsem to dokázal, jsem měl pocit, že je to docela v pohodě. ten běh jsem si moc neužil – samozřejmě jsem si užil poslední část, kdy jsem začal skutečně věřit, že to můžu vyhrát. Takže celkově jsem si to užil řekl bych tak ze 70 %!
Hrdina z rodného města
220: Přivítali vás po návratu do Norska jako hrdinu?
SL: Ano, a vůbec jsem to nečekal, protože, upřímně řečeno, asi nejsem člověk, který by takovou pozornost neustále oceňoval. Říkal jsem si, že moje máma určitě ví, že chci jen jet domů a odpočívat s rodinou! Ale bylo to opravdu milé – byl tam celý můj plavecký klub. [at the airport] a moje rodina a nějaké noviny. Prostě jsem to opravdu nečekala, ale byla jsem strašně unavená, takže jsem se potom cítila trochu špatně, protože jsem opravdu nedala najevo žádné uznání. Byla jsem prostě tak ohromená. V podstatě jsem se neusmívala, protože toho na mě bylo prostě trochu moc. Škoda, že jsem na to nebyl trochu víc vzhůru.
220: Jak se teď psychicky i fyzicky přepínáte z minulého víkendu na další velké mistrovství světa, které se koná za tři týdny?
SL: Jo, je to vlastně trochu těžké. Kona byla mým největším letošním cílem. Ale cítím, že Pro Series je už v podstatě rozhodnutá – Kat má po svém výkonu v Hamburku opravdu velký náskok a já v podstatě potřebuji vyhrát a zároveň být v Marbelle sedm minut před ní. Takže v podstatě potřebuji mít opravdu dobrý den a také potřebuji, aby Kat měla velmi špatný den. Jenže to se podle mě nestane. Kat nikdy nemá špatný den. Ale trochu mě to zbavuje tlaku, protože se cítím velmi dobře, když sedím na druhém místě. Ano, jsem s tím opravdu spokojená. Pořád se budu snažit závodit co nejlépe, ale je skoro těžké najít ten, myslím, hlad po tom, aby se mi tam dařilo.
A taky je to trať, která mi asi moc nesedí. Kona mi seděla, ale Marbella je opravdu kopcovitá. Myslím, že jsem tam asi nejtěžší holka na startu, a to se nebudu považovat za lezkyni.
Tento týden je v podstatě jen o regeneraci a pak mám dva týdny na trénink. Samozřejmě je tam potřeba trochu větší rychlost, tak uvidíme. O víkendu jsem překvapil sám sebe, takže možná překvapím i tam.
220: Teď jste si na záda namalovali pořádný terč pro příští rok, kdy se bude opakovat. Budou tu zejména dvě ženy, které budou po tom titulu velmi toužit.
SL: Jo, tak to nevypadá. Krátce jsem o tom přemýšlel. Bude zvláštní se tam vrátit a být obhájcem titulu. Vlastně mi to přijde divné. Mluvil jsem s Casperem. [Stornes, the 2025 Ironman men’s world champion] dnes ráno a říkal, že už začíná cítit trochu tlak na příští rok.
220: Mluvil jsi s Casparem, Kristianem? [Blummenfelt, 2021 Ironman world champion] nebo Gustavem [Iden, Kona champion in 2022] o Koně před závodem? Nějaké top tipy?
SL: Ne, nepotřeboval jsem je.
Zásluhy za všechny fotografie v tomto článku: H: PF&H
