Dánská mladá závodnice, která již dala najevo svůj nesporný talent, se v sobotu Laura Madsen je odhodlaná se jednoho dne vymanit z nálepky outsidera a postavit se na stupně vítězů v kategorii T100.
Dvaadvacetiletá závodnice, která dostala smlouvu na Světovou triatlonovou sérii “Hotshot”, přiznává, že každý závod pro ni představuje strmou křivku učení, protože se snaží osvojit si dovednosti, které jí umožní uspět na nejvyšší úrovni.
V nejnovějším díle seriálu “Dare to Dream” Madsenová prozradila, že soupeření s takovými hvězdami, jako jsou Taylor Knibbová, Ashleigh Gentleová a Julie Derronová, ji jen utvrzuje v odhodlání uspět.
Nejnovější díl (který je vložen níže), jeden z osmi nových příběhů promítaných prostřednictvím platforem World Triathlon YouTube a TriathlonLive.tv, mapuje náročnou sezónu Dánky, která byla nucena bojovat se zlomeninou křížové kosti, aby se mohla tento měsíc postavit na start londýnského závodu T100.
Hype a příslib
Kniha nese název “The Underdog” a přináší fascinující pohled z první ruky na kariéru mladé sportovkyně, která je odhodlaná dostát humbuku a příslibům, jež se objevily v jejích začátcích – a s tím související mediální záři.
“Je to trochu neskutečné, že už teď můžu v tomto sportu podávat výkony na špičkové úrovni,” říká. “Před třemi lety by mě ani ve snu nenapadlo, že budu jednou z divokých karet a nyní horkou hvězdou World Tour.
“Není žádným tajemstvím, že pocházím z extrémně malého města. Vždycky jsem byla uzavřená a mám svůj úzký okruh lidí. Takže být najednou v televizi a být takříkajíc ve středu pozornosti bylo těžké.
“Hot shot” smlouvu, kterou mám letos, dostávají sportovci, o kterých si myslí, že mohou závod trochu okořenit. Beru to jako velký kompliment, že lidé věří, že ‘ona může vystupovat na té nejvyšší úrovni’, aniž by to předtím tolik dokázala.
“Když jsem loni závodila na všech závodech T100 (jako divoká karta), odnesla jsem si z těchto závodů spoustu zkušeností. Je působivé být svědkem těchto úžasných výkonů Taylor Knibbové, Ash Gentleové, Julie Derronové; to je úžasné a něco, co mě hodně inspiruje.”
V epizodě, kterou vidíme v rozhovoru s jejím partnerem a kolegou triatlonistou Thorem Bendixem Madsenem, se také hodně mluví o jejím vztahu s otcem a trenérem Jesperem Madsenem, který sám v mládí závodil ve věkové skupině.
“To, že je můj otec zároveň mým trenérem, je asi ta nejideálnější věc, protože já jsem člověk, který… opravdu potřebuji mít kolem sebe lidi, se kterými se cítím nesmírně dobře, se kterými se cítím v bezpečí a mám pocit, že dobře, já tě znám nesmírně dobře a vím, že ty znáš mě také, a myslím, že moji rodiče jsou lidé, kteří mě znají nejlépe,” říká. “Mnoho lidí by asi řeklo, dobře, ale jak se vypořádáváte s tím, že jste otec a zároveň trenér? A upřímně řečeno, pro nás to nikdy nebyl problém a vlastně ani nevidím důvod, proč by to měl být problém.”
A právě tento vztah jí pomohl nejen překonat nedávné starosti se zraněním, ale také získat sebevědomí a vrátit se k závodnímu triatlonu bouřlivým výkonem v Londýně.
Pocit nervozity
“Ráno v den závodu jsem se probudila, šla jsem s otcem na snídani a vlastně jsem byla dost potichu a on se mě zeptal ‘co se děje?’ a já mu řekla ‘hrozí, že dneska vylezu z vody poslední’,” řekla. “A já jsem si říkala: ‘Nechci vylézt z vody poslední’. Prostě jsem si tolik nevěřila, když jsem se probudila.
“Docela rychle se mi to v hlavě tak nějak posunulo a měl jsem spíš myšlenky typu: ‘Dobře, v podstatě nemáš co ztratit. Máš všechno, abys dnes vyhrál’.
“Těsně před závodem… jsem si říkal, proč jsem se do toho sakra přihlásil? Což je něco, co si vždycky říkám těsně před závodem, říkám si: ‘Dobře, proč si to dělám?!’.
“Právě stojíte na tom pontonu a teď jste v rukou startéra… A najednou prostě BUM! Jako by všechny nervy najednou zmizely a zbraň vystřelila. Jako by teď už žádné nervy nebyly. Je to prostě závodní režim!”
Její obavy ze špatného závodu se ukázaly jako neopodstatněné, protože působivá mladá žena dobře plavala, skvěle jezdila na kole a pak se udržela v běhu a skončila těsně za první desítkou.
Z místa, kde se nacházela v únoru, kdy poprvé utrpěla zranění křížové kosti, bylo 11. místo v Londýně nad její nejdivočejší sny a, jak doufá, dalším krokem na cestě k umístění na stupních vítězů v kategorii T100.
“Běžet po koberci a vědět, že skončím jedenáctá, bylo opravdu příjemné. Když jsem překročila čáru, nesmírně se mi ulevilo, že jsem závod dokončila,” říká. “Pro mě je závodění v těchto závodech T100 nesmírně zdrcující. A někdy jsem pochybovala, jestli jsem vůbec dost dobrá na to, abych tu mohla být.
“Myslím, že tohle zranění mě tak trochu poučilo: ‘Dobře, Lauro, jsi ještě docela mladá. Opravdu si jen musíš užívat ten proces. Šla jsem přímo za svým otcem a ten mi řekl, že jsem si vedla dobře a že je nesmírně pyšný na to, jak jsem závodila. V tu chvíli asi mluví jen jako otec. Ujistil se, že vím, že je na mě pyšný.
“Právě teď jsem rozhodně smolař. Nikdo by nečekal, že budu v první pětce, nebo že budu na stupních vítězů nebo tak něco. Ale doufám, že jednoho dne, možná ne letos, možná ne příští rok, ale za několik let, že, dobře, už nebudu outsider.”
Na celý díl se můžete podívat níže.
