Připravíme si scénu. Atraktivní, silně vypadající blondýnka jede na triatlonovém kole anglickým venkovem. Nyní je čas spustit dramatickou hudbu. Přimíchejte zvuk jejího dechu, když tlačí do kopce. Hudba se stupňuje. Pak se náhle zastaví a sáhne za sebe, aby z cyklistického dresu vytáhla telefon. Proběhne krátký rozhovor, pak otočí kolo a začne se vracet k autu.
I když do toho všeho vnáším trochu dramatického nádechu, kapitánce Rosie Wildové se to v roce 2020 opravdu stalo. Ten telefonát? Byly to síly, které jí daly vědět, že tu noc odjíždí do Afghánistánu v rámci prestižního 7. výsadkového pluku Královského jízdního dělostřelectva, který je součástí 16. letecké útočné brigády – britských armádních sil globální reakce -, která je podle vlastních webových stránek britské armády neustále “udržována ve velmi vysoké pohotovosti reagovat na krize po celém světě”.
Té noci byl Wild v letadle do Kábulu, kde pomáhal s evakuací, když USA a jejich koaliční partneři evakuovali lidi z hlavního města.
Vzhledem k jejímu výcviku to byl jedinečný a nezapomenutelný zážitek.
“Bylo to vidět jinou stránku lidí,” vzpomíná Wildová. “Bylo to vidět jinou stránku Talibanu. Bylo to velmi matoucí prostředí pro to, k čemu jsme byli všichni vycvičeni, což bylo upevnit bajonet a probodnout nepřítele, který sedí v zákopu. Byl to otřesný zážitek, ale líbilo se mi to, protože to jen ukázalo, co naši vojáci dokážou. Pod tím obrovským tlakem, a přestože byli vycvičeni ke střelbě ze zbraní, se dokázali ovládnout a neudělat to a zachránit lidi. Bylo to dost neuvěřitelné.”
Dobře, hádám, že se ptáte, co je to ten “výcvik”, o kterém jsem se zmiňoval dříve. Bajonety? Střelba ze zbraní?
Takto popisuje britská armáda hlavní úlohu 16. leteckého útočného brigádního bojového týmu (BCT): “Je v čele rozvoje interoperability s 82. leteckou výsadkovou divizí americké armády a 11. výsadkovou brigádou francouzské armády (11e Brigade Parachutiste).”
V britské armádě není o moc elitnější než být součástí BCT. A v době tohoto nasazení v roce 2022 v Afghánistánu byla Wildová jedinou ženou, které se kdy podařilo projít náročným výběrovým testem parašutistického pluku, aby získala vytoužený kaštanový baret, který nosí vojáci této elitní divize. Od devadesátých let, kdy se do kurzu mohly hlásit i ženy, se o to pokoušely i další, ale žádná neprošla. Vždyť pětidenní kurz zvládne jen 27 procent mužů, kteří se do něj přihlásí.
Cestou musela Wildová absolvovat řadu fyzických testů, na zádech musela nést 35 kilogramů spolu s vodou a puškou, a to vše v helmě a bojové bundě. S tím vším musela urazit dvě míle za méně než 18 minut. Dvacet mil musela urazit za méně než čtyři a půl hodiny. Musela spolupracovat s týmem, aby přenesla 175kilová nosítka na vzdálenost pěti mil. Další týmová soutěž zahrnovala přenášení 132kilové klády přes 1,9 míle v náročném terénu. Na 1,8 míle dlouhou překážkovou a útočnou dráhu bylo třeba zvládnout pod 19 minut.
“Fyzicky je to tedy navrženo tak, aby vás to pořádně potrápilo,” vzpomíná Wild. “Je to spousta věcí s velkou zátěží na zádech. Jsou to velmi rychlé věci, takže to nejsou dlouhé hodiny a hodiny a hodiny pochodování. Je to rychlé. A jsou v něm různé zkoušky, včetně závodů s kládami, závodů s nosítky.”
Pak je tu frézování.
“Důstojník Královského dělostřelectva měřící 1,5 metru se utkal s mužským protivníkem v jedné z nejbrutálnějších výzev britské armády – minutovém boxerském zápase, kterému se neříká “frézování”,” popsal tuto část testu Mark Nicol z deníku Daily Mail. “Během několika vteřin poslal Rosie příval úderů do obličeje na zem. Byla však odhodlaná nenechat měsíce náročného tréninku přijít vniveč, vyskočila na nohy, zuřivě se bránila a – ke svému úžasu – byla po skončení šedesátivteřinového zápasu prohlášena za vítězku.”
“Jste v boxerském ringu a s někým bojujete, ale nesmíte se bránit,” říká Wildová, když ji požádám o vysvětlení této šíleně znějící zkoušky. “Musíte prostě přijímat rány… Má to co dělat s vaším myšlením. Má to co dělat s tím, abyste se dokázali ovládnout, když vidíte červeně, a udeřit lidi, a být udeřen, a pokračovat a přejít.”
Jistě, to dává naprostý smysl.
“Zní to opravdu úchylně a divně, ale je to stejný test, který se dělá už 50 let,” pokračuje Wild. “Standardy se nezměnily. Bylo to opravdu fyzicky náročné, ale dařilo se mi v tom a miloval jsem to. Ve skutečnosti to pro mě bylo psychicky náročnější a myslím, že jsem si díky tomu vybudoval velkou psychickou odolnost.”
Myslíte?
Ptáte se, co to všechno má společného s triatlonem? Kromě toho, že je kapitánka Rosie Wildová “průkopnicí” (jak Wildovou popsal brigádní generál John Clark, velitel 16. letecké útočné brigády, poté co složila náročný test), je také triatlonistkou. Opravdu dobrá triatlonistka. Dokonce tak dobrá, že ji armáda po dobu jednoho roku podporuje při jejích profesionálních triatlonových závodech. Teprve ve svém druhém závodě jako profesionálka skončila Wildová na Ironman Lanzarote čtvrtá.
“Myslela jsem si, že budu nejslabší závodnice,” říká, “ale v čem jsem věděla, že mám oproti mnoha lidem sílu, byla moje psychická odolnost, kterou jsem si vybudovala v armádě.
Takže jsem si říkal, že když bude větrný den, když bude velké horko, vím, že se dokážu zorientovat a prolomit to.”
Wild má asi pravdu – i ty nejtěžší kopce na trati Ironman Lanzarote musí být méně bolestivé než dostat ránu do obličeje, ne? Pro Wilda jsou však některé aspekty závodění v triatlonu mnohem náročnější.
“Myslím, že díky vojenskému výcviku se spoustu věcí učíte tak, že to prostě děláte,” říká. “Naučíte se dělat věci téměř bez přemýšlení. Jsou to reflexy. Tak jsme trénovali. Tyhle reakce trénujeme tolik, že to prostě děláte bez přemýšlení, takže vědí, že když jste v hrozné pozici a možná to budete muset udělat s nepřítelem, víte, že se váš výcvik projeví.
Kdežto když jste pět a půl nebo šest hodin ve vlastní hlavě, když lezete na Mirador del Rio nebo na lávových polích – to jste jen vy proti sobě. Tam je to vaše vlastní mluvení o sobě. Nemůžu se hned nakopnout do vojenského výcviku… Bylo to: “To jsi ty, to jsi ty a ty Rosie. Musíš se z toho dostat sama.”. Můžeš si vybrat, že se budeš tlačit, nebo se můžeš rozhodnout, že se zhroutíš.”
Anne Haugová překonala 29 let starý rekord na Ironman Lanzarote
Wild nakonec na Lanzarote skončila čtvrtá. Zatímco mnozí by mohli být frustrovaní z toho, že skončili o jedno místo mimo stupně vítězů, 32letá závodnice byla nadšená. Díky tomu, že se vítězka Anne Haugová již kvalifikovala a třetí Lydia Dantová se vzdala kvalifikačního místa pro Nice, se Wildové podařilo získat profesionální místo pro mistrovství světa Ironman v Nice letos v září.
Úspěch není pro Rosie Wild žádnou novinkou, ale není to tak, že by na něm nepracovala. Na Královské vojenské akademii v Sandhurstu získala prestižní vyznamenání Sword of Honour, které se podle BBC “uděluje nejlepšímu kadetovi ročníku”. Vyrůstala, když sledovala svého otce, který také sloužil v armádě, jak každé ráno vstává a jde běhat, takže jí přišlo přirozené následovat jeho příkladu.
“Nikdy jsem neměla problém s motivací nebo s tím, že bych ráno vstala a šla něco dělat, a vždycky jsem byla sama se sebou velmi soutěživá,” říká. “Nejsem zrovna typ člověka, který by se věnoval týmovým sportům. Je mi jedno, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme. Jsem opravdu šťastná, že prostě dělám to nejlepší, co umím. Takže je pro mě snazší být soutěživá sama se sebou.”
Čtyři operace kolena Wildovou na čas vyřadily z provozu, ale těsně před zahájením vojenského výcviku absolvovala svůj první triatlon. Následovala tříletá pauza, ale pak v roce 2019, během dvoutýdenního volna, kdy byla nasazena na misi OSN, byla požádána, aby se stala součástí vojenského týmu, který soutěžil na Ironman Talinn v Estonsku. Jiná armádní sportovkyně, kterou nebyl nikdo jiný než Kat Matthewsová, půjčila Wildové kolo a ona vyrazila. Wildová dokončila závod v působivém čase 9:48:14. Později téhož roku se Matthewsová a Wildová umístily na prvním a druhém místě v triatlonu na poloviční vzdálenosti. Nedlouho poté se Matthewsová zaměří na profesionální triatlon (Matthewsová je několikanásobnou mistryní světa Ironman a v roce 2022 obsadila druhé místo na mistrovství světa Ironman v Saint George), zatímco Wildová se na popud svého velitele pokusí stát první ženou, která absolvuje výsadkářský kurz.
“Sloužil v té jednotce, takže věděl, co se chystá,” říká Wildová o postrčení k historickému pokusu. “Myslím, že mě znal dost dobře na to, aby věděl, že nebudu spokojená, pokud se nebudu snažit dostat na jakoukoli hranici. Vůbec se nebojím neúspěchu. Tak nějak si cením myšlenky, že najdu svůj limit, a pokud by to znamenalo jít a absolvovat trať a neprojít, skoro by mi to stačilo.”
Kurzem však prošla, a i když původně doufala, že by se mohla jen tak v klidu přidat k elitní armádní divizi, život tak jednoduchý nebude.
“V den, kdy jsem prošla, jsme dělali přehlídku, kde jste dostali bordó baret,” vzpomíná. “Přišel jsem z přehlídky … a pochodoval jsem z náměstí a pak jsem byl odveden do kanceláře vyššího důstojníka a ten mi řekl: ‘Tak, abyste věděl, zítra o vás píší The Times, The Telegraph, všichni o vás budou psát. Bylo to obrovské a já na to nebyl připraven.”
Wildové se zbláznil telefon – dva dny ho vypínala.
“Nejrůznější lidé, se kterými jste léta nemluvili, najednou vidí vaše jméno a je to prostě vzrušení a zájem,” říká. Byla varována, aby nečetla žádné komentáře, které by se mohly objevit na sociálních sítích a interne, ale nemohla si pomoci. “Když jsem si telefon otočila, sedla jsem si a přečetla si každý komentář. A dovedete si představit ty staré armádní lidi, kteří nechtějí ženy.”
Na veřejnosti slyšela šepot, když procházela kolem některých lidí – “To je ta holka,” slyšela je říkat. “Ta holka, co prošla rotou.”
“Takže jo, bylo to obrovské,” přiznává Wildová neochotně. “Opravdu jsem o tom mlčel, dokud jsem neudělal pár online rozhovorů, když dělali nábor. Začala jsem o té zkušenosti mluvit a pak za mnou chodili lidé, mladé dívky a mladí kluci, pro radu, nebo říkali, že je to inspirovalo, nebo prostě chtěli slyšet víc o mém příběhu. Tehdy jsem se docela přetočil od stavu, kdy jsem byl úplně potichu, k tomu, že jsem si uvědomil, že mám tu čest a zodpovědnost inspirovat mladou generaci. Dokázat jim, že mohou jít a udělat něco těžkého. Nemusí to být zrovna tohle (absolvování výsadkářského kurzu), ale může to být něco, co nikdo předtím nedokázal, nebo něco, co se zdá nemožné.”
“Jděte a zkuste to a nebojte se, že to nezvládnete,” pokračuje Wild. “Našel jsem opravdovou vášeň pro to, že jsem skutečně tlačil sám na sebe, říkal jsem ostatním, aby tlačili na pilu, a říkal jsem, hele, pojďme to udělat všichni. Nevadí, když se nám to nepovede.”
Zatímco Wildová si vytrpěla svůj díl misogynního přístupu, od jejích kolegů výsadkářů ho překvapivě nebylo tolik, jak by se dalo očekávat.
“Osvědčila jsem se fyzicky a to bylo něco, co nemohli zpochybnit,” říká. “Téměř okamžitě jsem s nimi chodila na cvičení a dělali jsme fyzický výcvik. Myslím, že se na mě možná ze začátku dívali a říkali si ‘co ona umí? Když jsem to pak zvládla, bylo to super. Myslím, že jejich přístup byl ‘ona to zvládne a zvládne tu práci, takže je nám to celkem jedno’.”
“Postoje v armádě se v tomto směru opravdu změnily, pravděpodobně celosvětově, a myslím, že lidé opravdu začínají oceňovat některé neuvěřitelné fyzické schopnosti, které ženy mají,” pokračuje.
Téměř tři roky zůstávala Wildová jedinou ženou, které se podařilo dosáhnout prestižního bordó baretu, ale nyní s nadšením hlásí, že se to podařilo dalším třem ženám. Zpráva, že se vyčerpávající výkon podařil další ženě, byla nakonec úlevou.
“Když to po třech letech zvládla druhá dívka, byl to takový zvláštní moment, kdy jsem byla tak nějak víc pyšná,” vzpomíná Wildová. “Skoro jsem měla obavy, že jsem taková anomálie a že to nikoho neinspiruje. Že to nic nezačne. Ale pak, když se nám podařilo prosadit další dívku, to byl pro mě moment, kdy jsme dokázali, že to jde. Dveře jsou teď otevřené a lidé jimi skutečně projdou.”
Změnit svět jako voják – zaškrtnuto. Stát se profesionálním triatlonistou – zkontrolovat. Wild miluje obě snahy, takže bez ohledu na to, jak se věci budou vyvíjet po zbytek roku, se těší na to, co ji čeká. S dalším důstojnickým výcvikem, který ji čeká v příštím roce, se jí v kombinaci s jejími působivými úspěchy rýsuje v armádě docela slušná kariéra. Nejdříve ji však čeká mistrovství světa Ironman v Nice. Zdolání světové špičky jí jen dodá další chuť být co nejlepší.
“Skoro vždycky chci být poražena, protože se pak mám za čím hnát, a prostě jsem ráda mezi lidmi, kteří jsou lepší než já, protože mě tak trochu inspirují,” říká.
Zdá se to legrační slyšet od ženy, která inspirovala tolik lidí a dosáhla tolika úspěchů, ale právě to jí pravděpodobně pomohlo k tomu, aby se jí to podařilo.