Australanka Ellie Salthouseová vyhrála 27 závodů na poloviční vzdálenosti od roku 2016, kdy se zaměřila na závody na delší vzdálenosti. V této kariéře získala tři umístění v top 10 na závodech IRONMAN 70.3 World Championships, ale umístění na stupních vítězů na světových závodech bylo nedosažitelným cílem.
V loňském roce Salthouseová k tomuto působivému životopisu přidala “jen” jeden další titul (vyhrála 70.3 Sunshine Coast), ale užila si skvělou sezónu na T100 přední pozice, tři umístění v první pětce, včetně čtvrtého místa ve finále šampionátu v Kataru.
Salthouseovou jsme zastihli v pátek, den předtím, než měla zahájit svou sezónu 2026 v Challenge Sir Bani Yas triatlon. Poté, co Salthouseová na 60 km na kole tlačila tempo vepředu, se v cíli T2 ocitla v závěsu za pozdější šampionkou Katrine Græsbøll Christensenovou a v běhu ji předstihla její krajanka Natalie Van Coevordenová, která skončila třetí.
Slowtwitch: Jaké je pro vás umístění tohoto závodu v sezóně? Jsi v Austrálii, takže teoreticky se nacházíme uprostřed tvé závodní sezóny, ale protože závodíš hodně na mezinárodní úrovni, tak si myslím, že to tak není.
Ellie Salthouseová: Jo, vlastně jsem právě skončila po sezóně. Měla jsem tři týdny úplnou pauzu a teď jsem se asi tři týdny vrátila do tréninku. Takže je to velmi brzké odbourávání rzi, ale uvidíme, jak se nám bude dařit. Doufám, že budu svěží a připravený závodit.
Jak bys klasifikoval loňský rok? Myslím, že to bylo docela super, ale kde je na vysvědčení Ellie Salthouse?
Začalo to trochu skálopevně, v únoru jsem podstoupil operaci kolena, což byla na začátku roku těžká pilulka. Nebyla jsem si jistá, kdy se vrátím k závodění, ale naštěstí jsem se v červnu mohla vrátit. Od té doby jsem od června do prosince pomalu budoval a skončil dvěma čtvrtými místy na závodech T100 – jedním z nich bylo Velké finále – a také pátým místem. V celkovém měřítku to byl obrovský rok, z jehož výsledků jsem byl opravdu nadšený a těším se, že na ně letos opět navážu.
Co přesně bylo příčinou operace kolena – šlo o problém s meniskem, nebo něco jiného?
Měl jsem kousek chybějící chrupavky za čéškou, což bylo způsobeno přetížením, když jsem předloni v září při závodě uklouzl na mokré barvě. Museli jít dovnitř a odstranit úlomky, které tam plavaly, a pak seškrábat kost, aby se podpořil růst nových vláken. Teď už je to jako nové.
Jak to vypadá v roce 2026? Jste tu na akci Challenge “rust buster”, ale čeká nás více T100, 70.3, nebo nějaký mix?
Ano, určitě se chystám na závody T100 – pojedu čtyři z nich. Pak pojedu mistrovství světa 70.3 a chystám se také na pár závodů 70.3. Vím, že to bude hodně zajímavé. Myslím, že Boise a možná Western Sydney, když jsem ještě v Austrálii. A pak doufám, že v květnu bude na programu mistrovství (Challenge), pokud se odsud kvalifikuji. Takže ano, myslím, že to bude další velký rok, který skončí zhruba v polovině prosince.
Kolik času strávíte v zámoří a kolik doma? Stále trávíte dost času v USA a Evropě, nebo převážně v Austrálii?
V Austrálii budeme asi šest měsíců, v podstatě do července. Budu podnikat jen malé výlety – třeba do Šamorína na mistrovství – a pak se vrátím do Austrálie. Vzhledem k tomu, že první T100 pro ženy je také v Austrálii, je to velký rozdíl. Takže do července opravdu neodjedeme na celý rok a pak budeme v podstatě na cestách od července do poloviny prosince.
To je dlouhý úsek.
Jo, vlastně jsme si objednali letenku kolem světa. V podstatě jedeme nejdřív do USA, pak do Evropy a na Blízký východ a pak zpátky domů.
Když se podíváme do budoucna, co by z roku 2026 udělalo ještě lepší rok, než byly ty, které jste zažili?
Pódium na mistrovství světa by pro mě bylo obrovské. To se mi zatím nepodařilo. Loni jsem v Kataru v závodě seriálu mistrovství světa skončil čtvrtý a to mi ukázalo, že na tuto úroveň patřím. Pódium v konkurenci závodníků takového kalibru – jedněch z nejlepších na světě – by bylo obrovské a opravdu by mě to upevnilo mezi nejlepšími.
T100 je ale zajímavý prostor. Je tu seriál mistrovství světa a velké peníze, ale je to něco jiného než jednodenní svěťáky. Byl bys raději celkově třetí v seriálu T100, nebo třetí na něčem takovém, jako je Marbella?
Beru obojí. Ale upřímně řečeno, 70.3 Worlds má pro mě stále velkou prestiž. Je to jednorázová, jednodenní akce, která korunuje mistra světa. Pódium by tam bylo obrovské. To byl vždycky můj velký cíl – být mistrem světa. Celosezónní formát T100 je opravdu skvělý a odměňuje konzistenci, což se mi líbí, ale nakonec to není jediný závod. Pro mě je stále srdcovou záležitostí distance 70.3 a rád bych se na ní umístil na stupních vítězů.
Je reálná šance, že tě někdy uvidíme na celé distanci?
Ano, myslím, že v roce 2027 poběžím Ironmana. Vždycky jsem říkal, že ho nikdy nepojedu, ale teď jsem docela zvědavý. Mám pocit, že mám ještě jeden opravdu solidní rok v T100, abych to pořádně zkusil, a pak bych chtěl zkusit plnou vzdálenost a zjistit, jestli se mi to líbí. Pokud ne, zůstanu u střední vzdálenosti a T100. Ale nechci ukončit kariéru, aniž bych věděl, jak mi to půjde a jestli mě to bude bavit.
Předtím jsi ale byl dost pevně v táboře “nikdy”.
To jsem byl já – asi až do loňského roku. Ale taky jsem říkal, že nikdy nebudu běhat střední tratě, a teď je to tady. Je to moje práce.
Když se ohlédnete za svou kariérou – od těch prvních závodů až po současnost – je těžké uvěřit tomu, kde jste?
Ano, rozhodně. Když se ohlédnu za celou svou kariérou, je to takový vrchol. Od závodění v jedenácti letech, kdy jsem se v sedmnácti stala profesionálkou, přes přechod na střední vzdálenost v roce 2016 a všechno od té doby – je opravdu skvělé vidět ten vývoj. Jsem pyšný na vítězství, pódia i na samotné zážitky. Teď patřím ke starším sportovcům a dynamika se obrátila – procházejí mnou mladší sportovci, kteří ke mně vzhlížejí. To je dost zvláštní.
Často jste se pohyboval na samé hraně – čtvrtá místa, umístění v první pětce, klepání na dveře na některých významných akcích. Co bude potřeba, abys dosáhl cíle, kterým je umístění na stupních vítězů na mistrovství světa?
Loňský rok byl pro mě obrovský po psychické stránce. Čtvrté místo v Kataru v konkurenci závodníků takového kalibru mi pomohlo uvědomit si, že na tuto úroveň opravdu patřím. Teď k závodům přistupuji jinak – závodím, abych vyhrál, místo abych se bránil. Vnímám se jako někdo, koho ostatní musí porazit. Tento mentální posun byl pro mě opravdu velký.
Co nakonec způsobilo, že došlo k této změně?
Čas. Lidé mi léta říkali, že jsem na takové úrovni, ale já sám jsem tomu nevěřil. Potřeboval jsem čas a zkušenosti, abych se tam dostal. Teď se moje mentální hra konečně shoduje s tou fyzickou, a v tom to začíná být nebezpečné.
Je s tím spojený i určitý tlak – téměř pocit “teď už žádné výmluvy”?
Ano, určitě. Čas je teď. Je mi téměř 33 let, přicházím do svých nejlepších let a mám za sebou 16 let závodění. Nemám co ztratit. Miluji tento sport, triatlonem žiji a dýchám, a dokud mě to bude bavit, budu se udržovat a budu podávat dobré výkony, budu v tom pokračovat, dokud to půjde.
Štítky: “Těší mě:
Ellie Salthouse
