Dobrý den, jmenuji se Rob Watson a co si pamatuji, je běh součástí mého příběhu. Pocházím z běžecké rodiny – můj první závod byl, když jsem jako sedmiletý kluk běžel závod Forest City Road Race na 10 km v mém rodném městě London Ontario. Tehdy jsem zaběhl 59 minut. Další rok jsem jako osmiletý srazil svůj čas o 10 minut a zaběhl 49 min. To není špatné na malého kluka, když to řeknu sám.
Během mých rozpačitých teenagerských let byl běh kotvou, která mi umožnila vytvořit si pocit identity a získat sebevědomí – být nejrychlejším klukem v okolí mělo jistou váhu.
Své běžecké schopnosti jsem dokázal zúročit v atletickém stipendiu na Colorado State University v NCAA. Během studia na CSU jsem měl tu čest prožít čtyři z nejkrásnějších a nejproměnlivějších let svého života. l jsem cestoval po celé zemi a trénoval a závodil s těmi nejlepšími přáteli a spoluhráči, jaké jsem si kdy mohl přát.
Nebyl jsem moc velký student, ale běhání mi poskytlo příležitost získat titul. Ještě není rozhodnuto, zda tento titul někdy využiji, ale ve 42 letech to nevypadá, že bych se v dohledné době chtěl věnovat kariéře “historika”… i když se v těchto dnech přistihuji, že docela často přemýšlím o minulosti.
Po ukončení studia na CSU jsem nebyl připraven pověsit hroty na hřebík – sklopil jsem hlavu a dál žil běžeckým životem. Byl jsem především steeplerem, závodil jsem v podivné bratranecké disciplíně sousedící s “normálnějšími” běhy na 5000 m a 1500 metrů. Právě ve steeplechase jsem získal své první dva kanadské tituly (v letech 2008 a 2009) a kvalifikoval se do svého prvního týmu na mistrovství světa, který reprezentoval Kanadu na světovém šampionátu v roce 2009 v německém Berlíně.
Po další sezóně honby za překážkami jsem se zaměřil na silnici a přešel z dráhy na asfalt. Nikdy jsem neplánoval, že budu maratoncem, ale abych byl spravedlivý, nikdy jsem toho moc neplánoval. Byl jsem spíš typ, který se veze na vlně, a věřil jsem svému instinktu a srdci, že mi pomůže určit směr.
Svou maratonskou kariéru jsem zahájil časem 2:16 na maratonu v Houstonu v roce 2011, kdy jsem obsadil 4. místo. Byl to trochu divoký den s výbuchem, který se nepodobal ničemu, co jsem kdy v tomto sportu (do té doby) zažil. Myslel jsem si, že zaběhnu čas 2:11, ale kombinace naivního optimismu a nedostatku zkušeností způsobila, že jsem na posledních 10 km závodu ztratil dobrých 5 minut. Bylo to VELMI bolestivých posledních 10 km závodu – vítej v maratonu, chlapče.
Maraton mi sice zničil nohy, ale naplnil mou duši a vdechl běhu nový život. Už nebylo cesty zpět. Několik dalších let jsem se prostě snažil běhat co nejrychleji. Naběhal jsem spoustu kilometrů, pracoval jsem na hovno a všechno jsem obětoval jen proto, abych si dal šanci dosáhnout velikosti a mohl se hnát za svým olympijským snem.
Od roku 2011 do roku 2016 jsem byl do maratonu stoprocentně zažraný – jedl jsem, pil a spal ten zatracený závod. V roce 2012 jsem se přestěhoval do Vancouveru a snížil jsem svůj PB na 2:13:37 hod. V roce 2013 jsem vařil – ten rok jsem absolvoval čtyři maratony: V Bostonu jsem byl jedenáctý, na mistrovství Kanady v Ottawě dvacátý, na mistrovství světa v Moskvě dvacátý a nakonec jsem to završil novým PB 2:13:29 a šestým místem na maratonu na nábřeží v Torontu.
Rok 2013 se ukáže jako nejlepší rok mé kariéry a vrchol mých úspěchů. Pokračoval jsem dál, dostal jsem se do dalších národních týmů, vyhrál jsem další závody, ale z nějakého důvodu jsem už nikdy nedokázal najít to kouzlo.
Po neuspokojivém výsledku 2:18 na londýnském maratonu v roce 2016 jsem se potřetí nedostal na olympijské hry. Byl jsem psychicky i fyzicky vyčerpaný a rozhodl jsem se pověsit závodní tretry na hřebík.
Po odchodu do důchodu jsem pokračoval v běhání – protože jsem běžec a to jsem vždycky dělal a dělat budu. Dokonce se mi podařilo vyhrát Vancouverský maraton 2018, což bylo příjemné potěšení po odchodu do důchodu.
Ve sportu jsem se nadále intenzivně angažoval jako spolumajitel a hlavní trenér Mile2Marathon Vancouver. Jsem hrdý na komunitu, kterou jsme vybudovali, a na sportovce, kteří prošli naší skupinou. Pomohli jsme nespočtu běžců dosáhnout PB a BQ a zároveň jsme cestou navázali celoživotní vzpomínky a přátelství.
V posledních letech jsem se věnoval trailovým závodům (příliš technické), ultraběhu (příliš nudné) a cyklistickým závodům (příliš děsivé). Teprve nedávno se ve mně znovu probudila soutěživost a touha rozbít se pro nějakou věc.
V roce 2023 jsem se nechal přemluvit ke svému prvnímu triatlonu, zúčastnil jsem se závodu Ironman 70.3 v Indian Wells v Kalifornii. Moje plavání byl boj, kolo jsem značně přepálil a zakončil jsem ho nejpomalejším a nejbolestivějším půlmaratonem svého života – ale chlapče, ten zážitek jsem si někdy užil.
Do triatlonu jsem se opíral i nadále a nedávno jsem na závodě Santa Cruz 70.3 zaběhl svůj dosud nejlepší závod a v čase 4:24:20 obsadil 2. místo ve své věkové skupině, čímž jsem si zajistil účast na mistrovství světa 70.3 AG ve francouzském Nice. Zjistil jsem také, že triatlon má živou, vstřícnou a podporující komunitu. Cítím se tu opravdu jako doma a jsem naprosto nadšená z vyhlídky, že se do toho vrhnu a dám do toho všechno, abych se na mistrovství světa znovu hnala za úspěchem.
Mým cílem jsou stupně vítězů, ale ať už bude výsledek jakýkoli, jsem si jistý, že přidám další kapitolu nebo dvě do tohoto vytrvalostního života, který žiji.
Rob Watson je bývalý profesionální běžec a hlavní trenér Mile2Marathon Vancouver: navštivte stránku https://mile2marathon.com další informace.
