Patrick Lange ve svých 38 letech umlčel pochybovače a splnil přání své zesnulé matky, bojoval s bodnutím medúzou a záchvaty paniky, aby překonal rekord mistrovství světa Ironman.
Pět nejrychlejších mužů světa právě vstoupilo do tiskového sálu mistrovství světa Ironman 2024 a jejich těla stále nesou syrové důkazy brutálního dne v Koně. Patrick Lange, který má na sobě lei šampiona a na rukou a obličeji viditelné šrámy od medúz, vede průvod.
To, co se odehrává během následující hodiny, není typická tisková konference po závodě. Je to syrový, nefiltrovaný pohled na jeden z nejpozoruhodnějších dnů v historii Ironmana.
“Před startem jsem měl záchvat paniky,” prozradí Lange a nakloní se k mikrofonu, stále ještě zpocený ze svého rekordního času 7:35:53 v cíli. Osmatřicetiletý německý šampion, kterého mnozí odepisovali jako člověka za zenitem, si i během řeči dává pauzu, aby si ledoval žihadla od medúzy. Upřímnost v místnosti je hmatatelná.
Shromážděná média ztichnou, když se Lange podělí o skutečný příběh svého třetího titulu mistra světa. “Když jsem běžel po Ali Drive, asi po pěti kilometrech běhu mě to opravdu zasáhlo. Po celém těle mi naskočila husí kůže,” říká a hlas se mu chytá. “Když jsem s ní naposledy mluvil v hospici, řekla mi: ‘Moc bych si přála, abys byl na tom nejvyšším stupni. Opravdu si přeji, abys mi ještě jednou nakopala zadek.” Jeho matka, která zemřela na rakovinu v roce 2020, byla dnes zjevně s ním.
Drama dne se odehrává prostřednictvím řady upřímných výměn názorů mezi sportovci. Dán Magnus Ditlev, který sedí po Langeho pravici a stále si lije ledovou vodu na hlavu, vypráví o svém zoufalém boji s havajským vedrem. “Byl jsem si naprosto jistý, že můj den skončil, když jsem vstoupil do T2,” přiznává a od svých kolegů přitakává. Jeho strategie ochlazování – zastavovat téměř na každé pomocné stanici, aby si zaledoval celé tělo – se stává předmětem dobromyslného vtipkování, když popisuje, jak zápasí s obrovským blokem ledu.
“Myslím, že musel vážit jeden kilogram,” říká Ditlev a ukazuje to rukama. “Běžel jsem s ním snad 500 metrů a snažil jsem se ho rozbít nebo si ho dát za krk.” Vedle něj se do toho se smíchem vmísí čtvrtý v pořadí Leon Chevalier: “Taky jsem takovou sebral!”
Rozhovor se stočí k plaveckému startu plnému medúz, přičemž nizozemský nováček Menno Koolhaus dorazí na tiskovou konferenci pozdě, čerstvě po lékařské prohlídce. “Žahla mě medúza a bylo to opravdu bolestivé. Srdce mi bušilo jako blázen a myslel jsem, že snad umřu nebo tak něco,” říká a přestože skončil na působivém pátém místě, stále se usmívá.
Američan Rudy Von Berg, který svým třetím místem vrátil USA na stupně vítězů v Koně, se rozplývá, když mluví o splnění svého dětského snu. “Byl jsem tady, když mi bylo pět, devět let. Prostě jsem vyrůstal s Konou v zádech, nebo vlastně v popředí své mysli.”
Na otázku ohledně kritiků, kteří říkali, že je příliš starý na to, aby znovu vyhrál, Langeho odpověď vyvolala v místnosti smích: “Je mi to úplně jedno. Rozhodně jsem se je naučil ignorovat a soustředit se na sebe.” Jeho předchozí vítězství od tohoto dělilo šest let – nejdelší mezera mezi vítězstvími v historii závodu.
Zatímco tisková konference končí, těchto pět mužů – ještě před několika minutami závodníků – si vyměňuje vědoucí pohledy a vyměňuje si historky jako staří přátelé. Právě dokončili jeden z nejbrutálnějších závodů v profesionálním sportu a tady sedí a porovnávají si žahnutí medúzou a historky o ledových kostkách.
Největší sportovní příběhy někdy nejsou jen o tom, kdo vyhrál, ale i o tom, jak vyhrál – a pro koho vyhrál. Patrick Lange dnes v Koně vyhrál pro svou matku. A my všichni jsme byli svědky.