Riskuji, že budu znít jako vaše učitelka, když vám ve škole vynadala, že neposloucháte, protože sníte o svém novém kole – co jsem vám právě řekl naposledy?
Pokud si nevzpomínáte, tak minulý měsíc jsem svůj sloupek zakončil těmito slovy: “Nezáleží na tom, kolikrát spadneš, ale kolikrát vstaneš, aniž by ses z toho poučil.” A hochu, tento měsíc se to proměnilo v proroctví – i když bohužel dotyčný pád byl spíše fyzický než metaforický.
Ano, od našeho posledního rozhovoru jsem spadl – i když v mém věku se tomu nejspíš říká “mít pád” – a přirozeně to byl pád, kterému se dalo předejít a který byl z velké části způsoben tím, že jsem se nedokázal poučit z mnohaletých závodních zkušeností, které jsem nasbíral.
K mému pádu došlo během místního běhu na 10 km, na který jsem se přihlásil na poslední chvíli z rozmaru, protože začíná a končí doslova na konci mé silnice a kopíruje dráhy, na kterých neustále trénuji.
Nepřihlásil jsem se na něj dříve, protože jsem následující týden běžel standardní distanci, takže jsem se šetřil, ale na poslední chvíli jsem si řekl: “Tak do toho, co nejhoršího se může stát?”.
To nejhorší, co se může stát, je, že po 6,5 km závodu si na rychlém sjezdu přiskřípnete spodní část nohy o hrbol na silnici, dopadnete na zem s něčím, co někdo později popsal jako “pořádnou ránu”, uděláte si obrovskou tržnou ránu na koleni a uděláte kotoul vpřed, ze kterého máte vyrážku na rukou, rameni, lokti a kotníku.
Jo, a je to hrbol, o kterém jsem věděl, že tam je, ale zapomněl jsem na něj, protože se mi běželo dobře a začal jsem do něj bušit.
Jo, a měl jsem na sobě úplně nové boty, které jsem si koupil teprve den předtím a které jsem až do startu závodu nikdy nenosil a které měly silnější podrážku než obvykle…..
Všechny ty poučky z uplynulých let: nepřihlašuj se do věcí na poslední chvíli, nenech se unést, protože se ti daří, nedělej nic týden před plánovaným závodem, nedělej nic nového v den závodu… zcela ignorovány někým, kdo závodí už více než dvacet let. “Nepoučení se ze zkušeností,” vskutku.
Jo, a když už jsme u toho, tak ještě pár zásad : nechoďte po závodě rovnou do hospody, protože k medaili pro vítěze dostanete 1 libru na pivo a protože chcete vypadat hrdinně s krví stékající po noze, a po pár pivech si zapomeňte na rány dát nějaký obvaz nebo antiseptikum.
Také nechoďte den poté trénovat plavání, přestože nemůžete pořádně ohnout koleno, protože pokud to uděláte, skončíte s infekcí v ráně, která vám pak znemožní absolvovat triatlon, který jste měli v plánu následující týden.
Každopádně jako triatlonisté vím, že vás napadá jediná otázka – dokončil jsem závod? Na to odpovídám, že ano, samozřejmě, že ano (za 41 min 36 s, když už se ptáte).
Po dopadu na zem – a mimochodem, nejhorší je ten zlomek vteřiny, kdy víte, že jdete dolů, ale ještě jste nedopadli na asfalt a váš mozek zaregistroval “tohle bude bolet!”. – a pádem jsem okamžitě vyskočil, pokusil se o nový světový rekord v nadávání a sprintoval pryč, přičemž mi po noze impozantně stékala krev a diváci slyšitelně prudce lapali po dechu, když jsem běžel kolem.
Částečně za to mohla síla adrenalinu, ale hlavně fakt, že někteří z mých kamarádů byli blízko za mnou a já chtěl vyběhnout dřív, než mě dostihnou.
Každopádně je to už měsíc a já mám na koleni stále docela působivý strup, kvůli kterému jsem měl před padesáti lety problémy s mámou.
Mínusem je, že jsem prošvihl triatlon, ve kterém jsem doufal, že se mi bude dařit, ale plusem je, že můj status místní legendy byl ve vesnici vylepšen tím, že mě od té doby několik lidí označilo za “toho blázna, co šel se psy do hospody, když si rozřízl nohu”.
Nebudu urážet vaši inteligenci tvrzením, že jsem se z toho všeho něco naučil.
