Špičkoví běžci se mohou v závodech IRONMAN dostat na titulní stránky novin rychlými maratonskými časy, ale ne vždy dosahují nejlepších celkových výsledků. Foto: Kevin Mackinnon
Ve srovnání s mnoha jinými sporty je triatlon poměrně mladý. Zahrnuje sporty, ve kterých se na celém světě soutěží již dlouho, ale kombinace všech tří sportů je poměrně nová myšlenka. Z tohoto důvodu až donedávna elitnímu triatlonu dominovali sportovci, kteří vynikali v cyklistice nebo běhu a v ostatních dvou sportech se prostě dokázali prosadit.
Stále existuje spousta profesionálů, kteří tomuto popisu odpovídají, a každý sportovec samozřejmě dává přednost jednomu sportu před ostatními, ale jak triatlon dospívá, stále více lidí do něj vstupuje především jako triatlonisté – nejen jako plavci, cyklisté nebo běžci, kteří se rozhodli zkusit si to v multisportovním závodě. Tato změna proběhla mnohem rychleji v prostoru draft-legal, než se dostala k závodům na dlouhých tratích. Dnes se však i superběžci na poloviční a plné vzdálenosti musí vyrovnat s krutou pravdou: nemohou – alespoň v řadách profesionálů – ukrást vítězství hvězdným během po průměrném nebo podprůměrném kole.
K vítězství v jakémkoli závodě je samozřejmě zapotřebí silný a solidní běh, ale pro dosažení optimálních výsledků je třeba najít rovnováhu mezi rozdělením kola a běhu. Ti nejkonzistentnější závodníci na profesionální trati mají tuto rovnováhu vyladěnou, na kole tlačí dostatečně tvrdě, aby se udrželi na čele závodu nebo blízko čela závodu při vjezdu do T2, a zároveň šetří nohy natolik, aby se v běhu udrželi na stupních vítězů nebo na stupních vítězů. (A také si nechat dostatečnou rezervu před nejsilnějšími běžci, aby nebyli dostiženi před cílem).
Tamara Jewettová při závodech běžně dosahuje nejrychlejšího rozdělení v běhu. Foto: Kevin Mackinnon
Chceme zjistit, kde je hranice této rovnováhy. Kolik času může sportovec na kole obětovat, než bude odstup od čela příliš velký? Jaké minimum musí superběžci v dálkovém triatlonu udělat mezi T1 a T2, aby měli legitimní šanci na vítězství v běhu?
Běžci, kteří se vracejí
Trojnásobná mistryně světa IRONMAN Mirinda Carfraeová byla superběžkyní těsně předtím, než se misky vah v dálkových bězích převážily na její stranu. V roce 2010, kdy získala svůj první titul mistryně světa IRONMAN, měla po kole ztrátu 11 a půl minuty na vedoucí závodnici, ale maraton za 2:53 ji vynesl na nejvyšší stupínek. Když v roce 2013 vyhrála v Koně podruhé, měla při vjezdu do T2 ztrátu sedm a půl minuty. Maraton za 2:50:38 (o 13 minut rychlejší než běžecký mezičas druhého v pořadí) ji vynesl k vítězství.
Hned v následujícím roce však Carfraeová předvedla jeden z nejneuvěřitelnějších comebacků v historii triatlonu. Po hodině plavání a 5:05 na kole ztrácela na Danielu Ryfovou čtrnáct a půl minuty. Dokonce i pro běžce, jako je Carfrae, se tato ztráta zdála nepřekonatelná. Na havajském ostrově Big Island však zaběhla ještě jeden maraton za 2:50, Ryfovou dostihla a zvítězila o dvě minuty.
O několik let později, v roce 2017, opět v Koně, zažil mužský závod fenomenální návrat v běhu. Lionel Sanders předběhl zbytek hlavních soupeřů, dosáhl mezičasu 4:14:19 a na maratonskou trať se vydal s pocitem, že v Koně konečně rozluštil kód. Nakonec běžel dobře a s časem 2:51:53 zaznamenal čtvrtý nejlepší maraton dne, ale Patrick Lange zaběhl čas 2:39:59 a se ztrátou devíti minut si došel pro vítězství.
Patrick Lange využil rychlých běhů k zisku svých tří titulů mistra světa IRONMAN. Foto: Kevin Mackinnon
Návraty v běhu budou v triatlonu samozřejmě vždy častým jevem a čas od času nějaký superběžec dosáhne pozoruhodného výsledku jako Carfrae nebo Lange a ukradne vítězství. Případy, jako byly ty v letech 2014 a 2017 v Koně, se však stávají čím dál méně – zejména na největších závodech profesionálního okruhu.
Jen o kousek
Na červnovém IRONMAN Brasil se Manoel Messias zúčastnil prvního závodu na plnou vzdálenost ve své kariéře. Olympijský vítěz a trojnásobný medailista z Panamerických her Messias je silný běžec, což dal jasně najevo při svém debutu na domácí půdě při závodě IRONMAN, když zaběhl neuvěřitelný maratonský čas 2:26:50 a dokončil svůj den. Jeho běžecký mezičas byl o 11 minut rychlejší než druhý nejlepší maraton dne a silný byl i na kole, kde dosáhl čtvrtého nejrychlejšího času závodu. Přesto prohrál.
Argentinec Luciano Taccone vyhrál závod poté, co trať dlouhou 112 kilometrů ujel za 4:00:09 a následoval maraton s časem 2:37. Messiasův běh byl bezkonkurenční, ale k vítězství se ani nepřiblížil, cílem proběhl o více než pět minut za Tacconem.
V červenci zaběhla Kanaďanka Tamara Jewettová na IRONMAN Lake Placid maraton v čase 2:40:05 hod. Její mezičas byl o šest minut lepší než druhý nejrychlejší čas toho dne a o neuvěřitelných 15 minut lepší než třetí nejlepší čas. Její běh jí pomohl před cílem utrhnout několik žen, ale na stupně vítězů nedosáhla, skončila čtvrtá, dvě minuty za třetím místem.
Sam Laidlow dokáže svou špičkovou jízdu důsledně podpořit solidními běžeckými výkony. Foto: Kevin Mackinnon
Dvakrát v roce 2025 zaběhl Američan Matt Hanson o devět minut rychleji než další nejlepší běžec v mužském poli, ale v obou případech skončil daleko za stupni vítězů. V prvním případě to bylo v červnu na IRONMAN Cairns, kdy zaběhl maraton za 2:30:21. V druhém případě se mu podařilo zaběhnout čas 2:30:21. Tento běh ho vynesl na celkové páté místo, ale jeho mezičas na kole byl téměř o 17 minut pomalejší než u kolegy Matthewa Marquardta, který ten den zvítězil a zaznamenal druhý nejrychlejší maraton s časem 2:39:47. O necelý měsíc později, na Challenge Roth, Hanson zaběhl maraton za neuvěřitelných 2:28:03, ale celkově skončil devátý. V Rothu zvítězil Francouz Sam Laidlow, který Hansona předstihl o 18 minut a přesto dokázal zaběhnout maraton za 2:37:19.
Co mají všechny tyto výsledky společného? Superběžci nebyli překonáni pouze na trati o značný časový úsek. Kdyby tomu tak bylo – kdyby šlo o souboj superbikerů se superběžci – pak by měli šanci tyto deficity překonat a případně vyhrát. Jde o víc než jen o zaostávání na kole, protože v každém z těchto případů měli vítězové závodů solidní jízdy. Běhy byly o minuty pomalejší než u Hansona, Messiase nebo Jewetta, ale stále se jednalo o silné výkony, které udržely jejich vedení v bezpečí. Závodníci, kteří vyhrávají velké závody, nenastupují do běhu poté, co se na kole dostanou do první pětky, a jednoduše doufají, že se udrží v běhu – vědí, že mají nohy na to, aby udrželi všechny běžce, kteří se za nimi blíží.
Kde je hranice?
Hranice, jak daleko za sebou může profesionální sportovec zůstat, když opouští T2 v triatlonu na celé trati, se samozřejmě liší závod od závodu. Pokud se Hanson nebo Jewett objeví na neznámém závodě, kde nejsou žádní špičkoví profesionálové, mohou z kola sjet o 20 minut zpět a na běžecké trati všechny předjet. (Pokud by ovšem bylo startovní pole tak slabé, je nepravděpodobné, že by se na začátku dostali z kola tak daleko.) Ale na největších závodech profesionálního okruhu – kontinentálních mistrovstvích, světových šampionátech, kultovních závodech, jako je Roth – bude vždycky velké množství závodníků. Na těchto závodech není místo pro slabiny.
Když se podíváme na rozběhy z velkých závodů na plnou vzdálenost v posledním desetiletí, zdá se, že limit pro návrat na maraton je kolem 10 minut. V Koně v roce 2022 ztrácel Gustav Iden po kole na Laidlowa šest minut, ale maraton za 2:36 ho zvedl před Laidlowa, který přesto zaběhl solidních 2:44. V roce 2012 se mu podařilo zaběhnout maraton za 2:36. V roce 2012 se mu podařilo zaběhnout maraton za 2:44. Iden vyhrál o dvě minuty. Následující rok v Koně získala Lucy Charles-Barclayová svůj první titul mistryně světa IRONMAN, když v běhu udržela útočící Anne Haugovou. Charlesová-Barclayová měla před maratonem náskok zhruba 12 minut, a přestože Haugová zaběhla nejlepší čas závodu 2:48, Britka se dokázala udržet a s časem 2:57 zvítězila o tři minuty.
Na IRONMAN Frankfurt v roce 2021 měl Dán Kristian Høgenhaug při nástupu do běhu náskok osm a půl minuty, ale Švéd Patrik Nillson využil času 2:39:39 a zvítězil o minutu. V roce 2023 na IRONMAN Texas Kat Matthewsová při výjezdu z T2 ztrácela devět minut, ale nejrychlejší maraton dne ji vystřelil v žebříčku na nejvyšší příčku.
Ještě jednou připomínám, že se nejedná o tvrdé pravidlo pro závodění. Pravděpodobně přijde další den, kdy někdo vytáhne “Mirindu Carfrae” a přijde ze ztráty 14 minut, aby vyhrál velký závod v běhu. Ale pokud chtějí mít profesionálové šanci opakovaně vyhrávat ty nejkonkurenceschopnější závody, musí důsledně sjíždět z kola. alespoň do 10 minut od vůdců. V opačném případě se může stát, že tito superzávodníci zajedou úžasné časy a podaří se jim dostat z 12. na 4. místo, nebo se možná dokonce dostanou na stupně vítězů, ale častěji jim dojde místo a málokdy se jim podaří dokončit návrat v závěru závodu a získat vítězství.
Štítky:
Challenge Rothdaniela ryfIRONMANmarathonMatt Hansonmirinda carfraeTamara Jewett
