Jelle Geens prozradil, že ho po brzkém pádu na kole postihlo několik mechanických problémů a bolest kyčle, než se mu podařilo obhájit titul mistra světa IRONMAN 70.3.
Geens se dostal na startovní plochu nedlouho po T1, ale neztrácel mnoho času, aby se probojoval do čelní skupiny, jen aby musel znovu zastavit na kraji silnice a pracovat na svém kole.
Znovu se však dostal zpět do čela závodu a poté překonal mírně pomalý start v běhu, aby dohnal bývalého olympijského vítěze Kristiana Blummenfelta a oba se usadili v jednom z velkých triatlonových soubojů.
Vše spělo ke sprinterskému finiši a necelých 100 metrů před cílem se prosadil skvělý Belgičan, který svého norského protivníka vyprovodil o tři sekundy.
Cyklistický mechanik a mistr světa!
V následném rozhovoru s Craigem Alexanderem v přímém přenosu prozradil, co se stalo na začátku jízdy na kole: “Byla to moje chyba. Prostě jsem tou zatáčkou projel příliš rychle. Netušil jsem, že musíme jet doprava, takže jsem prostě vyklouzl a vjel pod bariéru.
“Trochu jsem se zasekl a můj pravý TT nástavec byl tak nějak napříč, takže jsem s ním musel jet takhle.
“A pak se mi také trochu ohnul plášť na zadní kleci přehazovačky, což znamenalo, že jsem nemohl jet na svůj nejmenší převod.
“Tak jsem na konci prvního stoupání zastavil, abych to ohnul zpátky, a naštěstí to od té chvíle bylo dobré.
“Ale na začátku běhu mě docela bolela kyčel a chvíli mi trvalo, než jsem se do toho dostal, ale jakmile se mi to podařilo, cítil jsem se vlastně opravdu silný.”
Rodinná záležitost
Geens musel pro své světové tituly porazit dva triatlonové velikány, když loni na Novém Zélandu porazil Haydena Wildea.
Jsou to také jeho jediné dosavadní účasti na mistrovství světa 70.3 a dodal: “Je to neuvěřitelné. Byl to hlavní cíl sezony.
“Jeli jsme s rodinou do Andorry na výškový kemp a měli jsme tam opravdu dobrý blok. Když jsme do toho šli, cílem bylo samozřejmě obhájit titul, ale v závodě se toho může stát tolik, jak ukázal dnešní pád – a já si v tu chvíli skutečně myslel, že je po vítězství.
“Pořád si myslím, že to musí trochu opadnout. Myslím, že když to můžu dokázat a zároveň mám rodinu a dělám všechno s rodinou, je to o to výjimečnější. Myslím, že moje malá holčička tam křičí ‘tati, tati’ – nemá o tom ani ponětí, ale myslím, že i pro ni, když se ohlédne třeba za deset let a bude vědět, že tam byla, i když si to nebude pamatovat, je to myslím opravdu dobrá věc.”
